Pohádka o tunelu Hanka

Bylo-nebylo. V jedné zemi, daleko nebo blízko, bylo krásné město. Překrásné město, jeho sláva se dotýkala hvězd.

V tomto městě bohužel nebyl osvícený panovník. Toto město nebylo královstvím. A tak mezi sebou soupeřili různí členové rady starších. Někdy to soupeření připomínalo klanové boje. Nosili sebou kudly, a pobíjeli se. Jeden druhého nenáviděl, každý se s každým jen pro obchod naoko spojil……

V tomto městě se rozhodli vybudovat krásný tunel. Šlo skutečně o nebývalý tunel. Tunel všech tunelů. Takový už asi nebude. Sešel se jeden tunelář vedle druhého. A aby se to dobře pamatovalo, nazvali jej tunelem Hanka. Na Hance se vystřídalo hodně chlápků, každý si chtěl trošku užít. Hanka pamatuje hodně, ta by mohla vyprávět. Hanka ale není žádná matrace. Ale já se budu věnovat poslední radě starších.

Městem procházel poutník. Chtěl porozumět duchu města.

Každý na Hanku nadává, ale zároveň si ji hýčká a chce ji. Na poradách rady starších se plácají po zádech, jakmile odejdou už po sobě jdou. Ale proč? Ta Hanka je přeci pro všechny? Proč jsou tak nervózní z Hanky? „A já nevím“, řekl poutníkovi starý děd vševěd. Řekl „zeptej se Bělovouse, ten ví, Ten má správné informace. Ten chodí k hraběti Waldesteinovi, který ví vše“ „A taky hraje bílé kuželky“. Inu poutník šel za Bělovousem, a ten nic neřekl. Jen řekl, že on nic, že tam je Pirát. Inu poutník šel za Pirátem, ale ten také nic neřekl. Prý nic neví, prý je vše složité. Ale poslal ho za Freiheitem. Ale poutník za Freiheitem jít nechtěl, s tím se potkal v minulosti a se zlou se potázal.

Ale pořád mu to nedalo. Pořád nechápal, proč v té pohádce bylo tolik rozruchu kolem Hanky. Inu, vydal se opět za dědem Vševědem. A ten řekl „vidím, vidím dukáty, ale nikdo na ně nemůže a nikdo je nedostane“. To je divné, řekl poutník. To je divné, jaké dukáty? „Hluboko v zemi leží hrnec dukátů, je jich tam skoro 400, nikdo na ně nemůže. Hanka je tam nepustí, zatím ještě není hotová. Dokud nebude hotová, nikdo dukáty neuvidí“. Pocestný opět zapochyboval a řekl, to je divné. Jaké dukáty. Kdo je chce? Ale děd Vševěd zmizel. Už se neobjevil.

Dva členové rady starších na sebe křičeli, a obviňovali se navzájem, komu Hanka patří, kdo s ní obcuje, pro koho je Hanka. Jeden křičel „Já ji nechci“, druhý zase „Vezmi si jí“. Poutník byl v rozpacích a nerozuměl tomu, co vlastně rada starších chce.

Poutník bloumal po městě a nedalo mu to spát. Řekl si, co kdybych si dukáty našel já. Inu, šel za Hankou. Myslel, že dukáty najde. Jenže hledal a hledal, a dukáty nenašel, byl tam velký zástup lidí hledajících dukáty. Minimálně dvě skupiny. A hádali se. Všichni hledali, všichni, jedna skupina, druhá skupina. Všichni měli připravené kýble a náklaďáky. Nikdo ale nic neodvezl.

Jak poutník kouká do davu hledajících, náhle spatří povědomou tvář, ano, je to on! Dr. Liebe, ale nic nehledá, nijak nepobíhá, jen stojí, mlčí a píše si do sešitku poznámky. Poutník k němu přikročil a dotázal se jej, „doktore, doktůrku, proč nic nečiníš, proč nehledáš dukáty, všichni hledají dukáty, Ty je nehledáš?“ Dr. Liebe povídá „já dukáty nepotřebuji, mám tužku, mám spisy a píšu“. Poutník se optal, a co píšeš? „Spisy, spisy, milý poutníku. Na koho ukážu, ten musí z kola ven. Všichni se mě bojí, všichni, i ten Freiheit.“

Takže ani Dr. Liebe nepomohl poutníkovi v pochopení myšlenek rady starších. Inu, nedá se nic dělat, všichni staví Hanku, a hledají dukáty. Jenže má město dukáty na Hanku? Poutníku, ale co Tě nemá, má i nemá, to je jedno, Hanka musí být, kdyby čert na koze jezdil. A dukáty se najdou, ale až bude Hanka. Ale jaké dukáty? To je jedno poutníku, to jedno. Prostě dukáty budou.

Poutník tomu už přestával rozumět, připadalo mu to, že jsou dvě tlupy, které hledají dukáty, žádná je bez druhé nemůže najít, ale jedna druhé šanci nedá. Prostě do toho házejí vidle, jedna druhé lže a hází klacky pod nohy. Poutník řekl filozoficky: „asi chce každý každého ojebat“. Vskutku hlubokomyslná úvaha, ale bohužel pravdivá.  

A víte, jak to dopadlo? Hanka byla, Bělovous byl taky spokojen, město taky. Ale obyvatelé města zchudli, ale byli šťastni, že se mohli projíždět Hankou. Hanka je krásná, to není žádná matrace, na kterou si každý sáhne. Hanka je exkluzivní holka. A dukáty? Ty se samozřejmě našly.

Najednou se rozestoupila nebesa a do města sestoupil Velký GURU, jeden z mála, který to s neznámým městem myslel dobře. Vyměnil Freiheita a jeho tlupu, vyměnil i druhou tlupu a zůstal v tom krásném městě v radě starších sám. V klidu po celou dobu bratrovražedné války stál v pozadí a čekal, až se bude moci nakonec zasmát. A povedlo se!

A dvě tlupy? Dopadly špatně, úplně se pobily, „syn otce nenáviděl, bratr bratru škodil“. Tím rada starších v krásném městě skončila, a vše ovládl Velký Guru. Ten byl spravedlivý, měl kolem krku řetěz a v ruce klíč od krásného města. Hanka stojí, funguje pro všechny a Guru vládne spravedlivě a dobře, se svou radou starších.

A jaké z toho plyne ponaučení pro nás? Jednoduché, tak se pánové mezi sebou mlaťte, až se umlátíte a třetí se bude smát. A dobře vám tak!