Realita dneška

Ryba, jídlo žebráků, se stala lahůdkou. Kvalitní vodu z vodovodu, jsme vyměnili za sladké přesycené břečky. Rohlíky se scvrkly o polovinu, kyselé mléko se nedá doma vyrobit, protože vznikne jedna smradlavá odporně zapáchající tekutina, kterou neudržíte v ústech. Všechno, co bylo kdysi opravdu dobré, co mělo svou hodnotu-tradici, jsme vlastně vyměnili za šmejdy v drahém obalu

Jsou i dobré věci. Jen je jich čím dál méně a je třeba je pořádně hledat. Hledat, přemýšlet, číst nečitelné návody a obsahy, které nemáme šanci vidět, pokud jsme si nepřibalili lupu.
Ulice se nám zaplnily obyvateli z Číny, Taiwanu či Vietnamu. Přes reklamy si nevidíme špičku nosu. Chodníky a přechody jsou plné stojících aut.

Žijeme v pomyslném blahobytu. Máme dva i tři telefony, internet, televizi, domácí kino, DVD, PC a stále nám něco chybí. Zákazy, příkazy, nařízení, poučení, kterým už člověk přestává rozumět a vyznat se v nich, je přímo nemožné. Kamery nás sledují na každém kroku.
Kdekoliv se hneme, jsme pod kontrolou. Všechno je evidované, zaznamenané a všechno pro naši "bezpečnost."

Každá zpráva, každá pošta, každý telefonát, každá platba, každý mail, každý, někdy velmi soukromý pohyb, je pod organizovaným dohledem. Kdykoliv se dá vybrat z archívu jako zbraň, která je připravená na okamžité použití proti nám. Zajímavé je, že i při takovémto špiclování dochází k trestným činům, o jakých jsem neměl v minulosti ani potuchy. Drogy, přepady, násilí, vydírání, vraždy se staly běžným průvodním jevem této svobodné doby.

Zbavujeme se vlastní identity, protože souhlasíme se vším, co po nás různé instituce, jako banky, mobilní operátoři apod., požadují.

Můžeme vidět oči bezdomovce, který se určitě na ulici nenarodil. Můžeme vidět žebráky, kterým trčí nohy z kontejneru, aby se natáhli za prázdnou láhví, či noblesní hotely pro psy

i s vlastní www stránkou, lékařem a kadeřníkem. Můžeme sledovat složité operace svých psích miláčků přímo na internetu. A pokud se nám náhodou náš drahý psík ztratí, okamžitě

se o něj postarají v útulku i s lékařskou pomocí. Když se však ocitne na ulici člověk, nezakopne o něj ani pes. Stáváme se číslem daňového úřadu či sociální pojišťovny.

Kam se poděly hodnoty, kde je vlastní podstata člověčenstva? Kde je něco víc, než jen strohé konstatování? Hrůza, co se tu událo za těch dvacet roků. Vytratila se láska, porozumění, lidskost, tolerance, teplo rukou, sklon před šedinami.
Neznáme souseda, nevíme jaký plat má vlastní žena či muž. Nesmíme dát na zadek vlastnímu dítěti, pokud nechceme mít problém s úřady. Sledujeme stupidní, nehodnotné televizní stanice, kde seriály bez konce nahrazují kulturní vyžití určité skupině nevědomých

a možná i nevidomých lidí. Ale co ta druhá polovina? Nemá šanci fungovat důstojně, bez toho, aby jí byly podsouvané podobné stupidnosti?

Pokud je toho málo, můžeme shlédnout Superstar a tam nás pošlou veřejně do řiti i s posměšným komentářem. Nádhera a díky, za ten kulturní a hodnotný zážitek, který nám

za laciný peníz podsouvají jako duševním mrzákům, některé televize.
Kupujeme cigarety, které nám zakázali kouřit tam, kde se kouřit vždy mohly. Okrádají nás jako malé děti na písečku a z každé prodané krabičky nám jednu-dvě vytáhnou už před prodejem.
K lékaři chodíme s platební kartou, či s peněženkou v ruce, bavíme se jako roboti, když jeden vypráví o životě a druhý hledí do počítače.
Formulky, nacvičené fráze, které nemají s našim skutečným lidským nitrem a přesvědčením nic společného. Letáky, kterými jsou ucpané schránky našich domovů, nás lákají do obchodů. Dobře nás neprosí, abychom nakoupili právě u nich. Když jsme však zaplatili, "u nich", nestačíme se divit, jak musíme kmitat a házet svůj nákup do tašky. Hned je jasné, kdo je tu pánem a kde jejich zdvořilost skončila.

Můžeme říkat svůj názor. Svobodně, demokraticky se /občas/ vyjádřit. No, k čemu to je, když nám to není stejně nic platné.
Žijeme v neustálém stresu a napětí. Nikdo z nás si není jistý zítřkem. Nejsem sám, komu to všechno už začalo vadit.

Někde se stala chyba-velká chyba, které náprava bude trvat dlouho. Onemocněl nám svět a my, ve snaze uplatnit se, jsme onemocněli s ním! Socializmus nebyl dobrý, ale takováto demokracie, není o nic lepší.
Možná až nástup duševních chorob, depresí, sebevražd, nastartuje proces třídění, který nás položí na kolena, když to už přestaneme zvládat. A co dál?

Mám dost svobody tohoto typu, svobody, která se svobodou nemá nic společného. Svobody, kterou si nedokážeme užívat, protože je víc proti nám, než pro nás. Je tak okleštěná zákony a zároveň otevřená nepravosti, zločinu, podvodům, že její existence mi připadá jako aura. Kdesi je, ale nevidím ji. Je mimo mě.

No a závěrem? Nechybí mi už reklama, která mě v té západní civilizaci tak okouzlila. Nechybí mi ani západ , o kterého ideách jsme tolik toužili, chybí mi jen jedno:
chci ještě potkat člověka-přítele. Chci se ráno probudit a celým srdcem se těšit novému dni. Chci mít kolem sebe upřímné lidi, jak tomu bylo dříve. Chci potkat kamaráda, kterého první otázka nebude směřovat k materiálním věcem, ale bez falše mě poplácá po zádech:
Jak se máš? Jak žiješ? Zajdeme si sednout ? Kamaráda, kterého v polovině debaty nevyruší zvonění mobilu a bude muset odejít. "Víš, tento telefonát byl tak důležitý, že pokud bych  ho nevzal, mohlo by mě to stát práci."

Ne! Věřím, že ne! Ale ovládl nás strach a v tom strachu žijeme svoje každodenní životy. To je fakt a skutečná realita tohoto novodobého, pokaženého světa.
Nemluvím o listopadu, ten přijít musel, ale o tom, co všechno sem s listopadem vklouzlo. Dalšího pokusu, který přijde, když se to celé nebude dát udržet, se chvála Bohu nedožiju.
Dokdy bude člověk hledat své místo?

není to moje práce, ale nemohu se s Vámi o to nepodělit :-)